Vozidla po roce 1945

Po připojení Slezska k Polsku v rámci nového uspořádání Evropy po druhé světové válce dochází na základě dohody mezi Polskem a Sovětským Svazem, uzavřené v Moskvě 8. července 1945, a následném převzetí slezských tratí PKP 21. září 1945 k úplnému zániku tohoto jedinečného systému. Labutí písní elektrického provozu jednofázovou soustavou ve Slezsku byl provoz na vedlejší trati Landeshut - Hirschberg, kudy jezdily ještě v květnu a červnu 1945 vlaky odkláněné z neprůjezdné hlavní trati, nasazena zde byla jedna lokomotiva řady E 44; to však byl už úplný závěr. Již před skončením války byly před ustupující Rudou Armádou lokomotivy a elektrické vozy odváženy jednak do Lipska - tak byly odvezeny dvě lokomotivy E 21, pět E 18, dvě E 17 a čtyři E 50. Druhý směr vedl přes české území do Mnichova, takto bylo odvezeno pět lokomotiv řady E 17, pět E 918-10, jeden vůz ET 51 a jeden ET 25; další stroje ovšem Bavorska už nedosáhly.

Konec války v květnu 1945 zastihl v Čechách několik strojů, známá je například fotografie konvoje elektrických lokomotiv E 17.123, 124, E 44.047, 127, E 90.57, E 94.017 a E 95.05 stojících po válce v Kořenově (již čtvrtá a zatím definitivní varianta názvu této stanice). Tyto lokomotivy byly do Německa vráceny v říjnu 1945. Až do (pravděpodobné) likvidace v roce 1951 se v Čechách nalézaly další dvě lokomotivy, formálně spadající pod depo Trutnov - E 42.19 odstavená v Týništi nad Orlicí (zde se také až do roku 1949 nacházely dvě italské lokomotivy E 626.017 a 019, později jezdící u ČSD jako E 666.0) a E 94.074 stojící v Martinicích v Krkonoších. Již v letech 1933 až 1945 bylo devět lokomotiv E 91.81 - 94 přesunuto do Bavorska. Zde bylo pět lokomotiv po válce vzhledem k vážnému poškození zrušeno, zbývající čtyři (81, 88, 89 a 94) dojezdily až v roce 1972 (viz tabulka 3). Lokomotivy E 91.97 - 102 připadly po roce 1945 nástupnickým DB, z nich byly jako poslední zrušeny v roce 1975 lokomotivy E 91.99 a 100 (již jako 191.099 a 100 DB), které od roku 1945 jezdily v depu München-Ost. Lokomotivy E 91.103 - 106 byly jako válečná kořist odvezeny do SSSR, odkud byly po roce 1952 vráceny do NDR, kde však již na trať nevyjely a do roku 1962 byly sešrotovány.

Až do roku 1949 se ve Velkém Oseku nalézaly kompletní jednotky ET 87.03 a 04 a elektrické vozy ET 88.01, 02, 04 s řídícím vozem ES 88.01 a přípojným EB 88.11; tato vozidla byla v tomto roce vrácena do tehdejší Bizonie (pozdější Německá Spolková Republika). Je velmi pravděpodobné, že se v té době na českém území nacházelo více zavlečených elektrických lokomotiv. Více než šedesát elektrických lokomotiv a vozů (viz tabulka 6), které se Němcům nepodařilo ze Slezska odvézt, se na základě dohody mezi Polskem a Sovětským Svazem, uzavřené v Moskvě 8. července 1945, stalo sovětskou válečnou kořistí a bylo odvlečeno do Sovětského Svazu.

Pouze tři vozy řady ET 89 čísel 01, 04 a 07 byly v roce 1945 odvezeny do Bavorska. Zde byl po opravě v roce 1947 v provozu již pouze vůz 04, který jako služební vůz dílen Mnichov-Freimann (Ausbesserungswerke München-Freimann) projížděl až do roku 1958 po mnichovských spojkách (Nordring), nejčastěji jako služební pendl mezi hlavním nádražím a dílnami Freimann; zde však již nebyl nazýván "Krakonošem", ale mnohem méně poeticky "Skluzavka" (die Rutsche). Vůz prošel u DB jen minimálními úpravami, pouze mu byly na čelech zaslepeny přechodové můstky a v roce 1956 zrušena třetí třída. Průměrné denní proběhy zde měl okolo 150 kilometrů, maximální 321 v roce 1950. Zrušen byl 30. dubna 1958 a posléze bohužel sešrotován, zachovala se pouze provozní kniha zachycující jeho "život" v novém domově po druhé světové válce, viz [4].

Tři jednotky ET 87.03, 04 a 05 byly po válce spolu s původními bavorskými ET 85 nasazovány v příměstské dopravě v okolí Norimberka a na trati Mnichov - Ismaning. 

Vozy ET 88.01, 02 a 04 s jedním řídícím vozem ES 88.01 a jedním přípojným EB 88.11 byly od roku 1951 (viz výše) dislokovány v depu Řezno (Bw Regensburg). K vozu ET 88.02 byly upraveny "nový" řídící vůz ES 88.02 a přípojný EB 88.12, oba ze starých saských osobních vozů z roku 1914. Tyto vozy zde byly v letech 1952 - 1957 nasazovány v příměstské dopravě do Eggmühlu, Landshutu, Neufahrn/Niederbaye, Neumarkt/Opfu a Parsbergu. Jako první byl v roce 1957 zrušen ET 88.01, v roce 1959 ho po dvouletém odstavení následoval ET 88.02. Vozy ET 88.04 a řídící ES 88.01 byly v roce 1957 předány do Mannheimu, kde až do podzimu 1959 zajišťovaly přepravu zaměstnanců DB mezi hlavním a seřaďovacím nádražím. ET 88.04 byl pak zrušen v listopadu 1959, ES 88.01 následoval v březnu 1960.

Ze slezských jednotek ET 31 přečkaly válku pouze tři, a to ET 31.004 a/c, 005 a/c a 006 a/c, z toho ale do provozu v poválečném Německu zasáhla významněji pouze ET 31.005 a/c, jezdící v Norimberku. Tato jednotka byla v roce 1950 upravena, když byl jeden čelní díl nahrazen vozem ET 31.010c. Nové označení tohoto vozidla pak bylo ET 32.201 a/b, po roce 1968 pak 432.201 + 501, pod kterým jezdilo až do svého zrušení 30. listopadu 1983. Jednotka působila celou svou poválečnou éru v Norimberku kromě zapůjčení do Mnichova v letech 1958 - 1961. Vůz ET 31.004 a/c se podle některých pramenů po válce nalézal v Sasku, podle jiných na našem území, ET 31.006 a/c pak ve stanici Reichenbach (Vogtland). Od července 1945 byly obě tyto jednotky v provozu v Lipsku u DR (Bw Leipzig Hbf West), ale již 27. srpna 1946 byly v rámci reparací odevzdány Sovětskému Svazu, odkud se v roce 1952 vrátily do NDR pouze jejich transformátory a motory (…).

Z vozů ET 51 a jejich vozů řídících a přípojných se zůstaly v poválečném Německu pouze vozy ET 51.01, ES 51.04 a EB 51.01 (prakticky jedna celá jednotka). Tyto vozy byly později rekonstruovány na řadu ET 65, a to na ES 65.032 (původní EB 51.01) a ET/ES 65.031. Řídící vůz ES 51.11 (jediný zbylý vůz řady ET/ES/EB 511 po roce 1945 v Německu…) byl v roce 1961 v dílnách AW Bad Cannstatt rekonstruován na ES 65.033. Všechny tyto bývalé vozy řady ET/ES/EB 510-1 byly spolu s původní bavorskou řadou ET 65 nasazovány v příměstské dopravě v okolí Stuttgartu. Kromě nich se krátce před koncem války (4. dubna 1945) dostaly do Lipska vozy ET 51.03 a 14 a v květnu 1945 do Saalfeldu ET 51.04, kde byly až do roku 1946 v provozu s cestujícími, v tomto roce však musely být (03 - 4. března, 04 - leden a 14 - 27.srpna) odevzdány Sovětskému Svazu v rámci reparací, s nimi odešly i vozy EB 51.03 a ES 51.13 a 14. Ostatní vozy řady ET/ES/EB 510-1 byly zničeny za války ve Slezsku.

Původních lokomotiv se dodnes taktéž mnoho nezachovalo, v depu Augsburg se nachází muzejní E 91.99 (patřící muzeu DB v Norimberku), v tomto muzeu mají ještě jedno stanoviště z lokomotivy E 91.100 (z dílů z tohoto stroje byla v roce 1985 zprovozněna E 91.99), v depu Neustadt/ Weinstrasse E 17.113 a v Halle stroj E 95.02. V dopravním muzeu v Drážďanech je vystaven rám s mohutným trakčním motorem z rychlíkové lokomotivy E 50.42, někdejší EP 242 "Breslau" KPEV, názorně zobrazující první konstrukce elektrických lokomotiv s jedním velkým jednofázovým sériovým motorem, a v Dopravním muzeu v Norimberku je vystaven řídící kontrolér z lokomotivy E 71.13. Na různých místech Německa se dochovaly tři kompletní stroje této řady, a to E 71.19, 28 a 30 (někdejší EG 519, 528 a 530), ty však byly firmou AEG dodány v letech 1921 - 22 přímo do depa Halle a ve Slezsku nikdy nejezdily. Dále dosud existuje i několik lokomotiv řad E 44 a E 94, kdysi jezdících pod Krkonošemi; jejich přesný přehled uvádí tabulka 8 (stav z roku 1992). Z původních elektrických vozů řad ET 87, ET 88 ani "Krakonošů" ET 89 se bohužel nezachoval žádný, existují jen muzejní elektrické jednotky ET 25 (ne však "slezské" stroje) a ET 32.201.